Profesor Otakar Nejedlý
František Michl
Smrt Otakara Nejedlého překvapila celou českou uměleckou veřejnost, poněvadž přišla neočekávaně. Mluvil jsem s mistrem naposledy v Praze ve středu 12. června 1957. Byl ještě v úplném pořádku, ač trochu rozrušený. Dva dny nato přišla novinami zpráva, že mu amputovali pravou nohu a pak v pondělí 17. června zemřel.
Nejedlý byl člověk zlatého srdce, v prvé řadě člověk, pak malíř velikých kvalit. Učitel, jakých není mnoho. Spisovatel s neobyčejným postřehem a hlavně přítel, který pomáhal.
Byl jsem jeden z jeho prvých žáků. Vstoupil jsem k němu do školy v roce 1925, kdy byl jmenován profesorem na akademii. Všestranně jsme mu říkali „Oťas“, ač mu někteří jeho přátelé od doby jmenování profesorem na akademii říkali „Profoťas".
Sjezdil jsem s ním kus Evropy za studií, na cestách. Jezdili jsme hlavně do Francie a Itálie, ale nejkrásnější vzpomínky zůstávají na Korsiku. Dalo by se mnoho napsat mnoho veselého. Byli jsme jak stěhovaví ptáci. V zimě jsme jezdili za sluncem na jih a v době, když už u nás bylo teplo, jsme dělali českou krajinu. To jsme prodleli hlavně v Českém ráji, Staré Boleslavi, tam jsme bydleli v Houštce, na Hluboké a jinde. Jezdili jsme do ciziny hlavně proto, abychom dovedli odlišit krajinářské prvky cizí od českých. Po práci jsme se vždy těšili na večer, kdy po večeři se při víně zpívalo a povídalo o denních zážitcích. Také za námi jezdili Oťasovi přátelé, kteří vždy něco dobrého přivezli, hlavně Dr. Janů a Petr Křička. Vyvrcholením večera, byl-li Oťas v dobré náladě, bylo jídlo z Cony, kterému jsme říkali „Kršna v plamenech“, jídlo z indického koření. Po něm Oťas vařil indický nápoj lásky a zpíval indické písně. Nejedlý byl skvělý kuchař, který vařil pro celou školu. Někdy mu to ovšem také nevyšlo, tak jako s těmi lívanci v Antibes, kdy mu bylo těsto řídké, tak přidal mouku, a pak že zase ředil. Začal péci ráno a těsta stále přibývalo a v 6 h. ještě nebyl hotov. Lívanců jsme měli na týden a Oťas utahán, zpocený a druhý den nic nemohl dělat. Ten i druhý den bylo všude viděti kluky z okolí naší vily s lívancem v ruce.
Tam v Antibes se přihodila mimo jiné ještě jedna příhoda. Šel jsem domů s namalovaným plátnem. Šel jsem kolem WC, odkud jsem slyšel podezřelý šramot. Otevřel jsem dvéře a viděl profesora Nejedlého, jak to tam tyčí prošťuchuje. Oťas byl napolo vysvlečen. Trubice na vodu byla olověná a Oťasem na mnoha místech provrtaná a vždy tam byl vložen kolíček, takže voda stříkala všemi směry. Oťas, když slyšel vrznout dvéře, se na mě otráveně podíval a povídá „A tomu se říká profesura na Akademii výtvarných umění!“
Zde na Chodsku byl, pokud vím, za mnou třikráte, naposledy to bylo 31. července 1947, kdy přijel sem s pojízdným ateliérem, a já pak jel s ním a jeho žáky do Stráže, kde se utábořili a odkud se pak přestěhovali na Pelechy.
Vzpomínám na profesora Otakara Nejedlého s láskou a úctou, byla to nejvýznamnější doba mého života, když jsem byl na Akademii jeho žákem.
Smrt Otakara Nejedlého překvapila celou českou uměleckou veřejnost, poněvadž přišla neočekávaně. Mluvil jsem s mistrem naposledy v Praze ve středu 12. června 1957. Byl ještě v úplném pořádku, ač trochu rozrušený. Dva dny nato přišla novinami zpráva, že mu amputovali pravou nohu a pak v pondělí 17. června zemřel.
Nejedlý byl člověk zlatého srdce, v prvé řadě člověk, pak malíř velikých kvalit. Učitel, jakých není mnoho. Spisovatel s neobyčejným postřehem a hlavně přítel, který pomáhal.
Byl jsem jeden z jeho prvých žáků. Vstoupil jsem k němu do školy v roce 1925, kdy byl jmenován profesorem na akademii. Všestranně jsme mu říkali „Oťas“, ač mu někteří jeho přátelé od doby jmenování profesorem na akademii říkali „Profoťas".
Sjezdil jsem s ním kus Evropy za studií, na cestách. Jezdili jsme hlavně do Francie a Itálie, ale nejkrásnější vzpomínky zůstávají na Korsiku. Dalo by se mnoho napsat mnoho veselého. Byli jsme jak stěhovaví ptáci. V zimě jsme jezdili za sluncem na jih a v době, když už u nás bylo teplo, jsme dělali českou krajinu. To jsme prodleli hlavně v Českém ráji, Staré Boleslavi, tam jsme bydleli v Houštce, na Hluboké a jinde. Jezdili jsme do ciziny hlavně proto, abychom dovedli odlišit krajinářské prvky cizí od českých. Po práci jsme se vždy těšili na večer, kdy po večeři se při víně zpívalo a povídalo o denních zážitcích. Také za námi jezdili Oťasovi přátelé, kteří vždy něco dobrého přivezli, hlavně Dr. Janů a Petr Křička. Vyvrcholením večera, byl-li Oťas v dobré náladě, bylo jídlo z Cony, kterému jsme říkali „Kršna v plamenech“, jídlo z indického koření. Po něm Oťas vařil indický nápoj lásky a zpíval indické písně. Nejedlý byl skvělý kuchař, který vařil pro celou školu. Někdy mu to ovšem také nevyšlo, tak jako s těmi lívanci v Antibes, kdy mu bylo těsto řídké, tak přidal mouku, a pak že zase ředil. Začal péci ráno a těsta stále přibývalo a v 6 h. ještě nebyl hotov. Lívanců jsme měli na týden a Oťas utahán, zpocený a druhý den nic nemohl dělat. Ten i druhý den bylo všude viděti kluky z okolí naší vily s lívancem v ruce.
Tam v Antibes se přihodila mimo jiné ještě jedna příhoda. Šel jsem domů s namalovaným plátnem. Šel jsem kolem WC, odkud jsem slyšel podezřelý šramot. Otevřel jsem dvéře a viděl profesora Nejedlého, jak to tam tyčí prošťuchuje. Oťas byl napolo vysvlečen. Trubice na vodu byla olověná a Oťasem na mnoha místech provrtaná a vždy tam byl vložen kolíček, takže voda stříkala všemi směry. Oťas, když slyšel vrznout dvéře, se na mě otráveně podíval a povídá „A tomu se říká profesura na Akademii výtvarných umění!“
Zde na Chodsku byl, pokud vím, za mnou třikráte, naposledy to bylo 31. července 1947, kdy přijel sem s pojízdným ateliérem, a já pak jel s ním a jeho žáky do Stráže, kde se utábořili a odkud se pak přestěhovali na Pelechy.
Vzpomínám na profesora Otakara Nejedlého s láskou a úctou, byla to nejvýznamnější doba mého života, když jsem byl na Akademii jeho žákem.
Zpět na Dokumenty