S profesorem Otakarem Nejedlým
František Michl
Rád vzpomínám na dobu, kdy jsem byl ve škole u prof. Ot. Nejedlého na pražské Akademii výtvarných umění. Bylo to snad nejkrásnější údobí mého života. Kamarádský život ve škole a cesty v zahraničí s Nejedlým, prohlídky světových galerii, ale hlavně otcovský poměr Nejedlého k žákům, o které se staral a dokonce jim i vařil. Měli jsme v Nejedlém skutečnou oporu, neboť on se i o to finanční postaral. Měl jsem to štěstí, že jsem byl jeden z jeho prvních žáků na akademii, V roce 1925 byl jmenován profesorem na akademii a jeho první žáci byli: Fišárek, Dvorský, Trefil, Žufan, Michl, Vavroušová, Solovjev, Jahůdková, Vacke, Šrámek, Hašek, Hofman, Olexa, Endrýs a Hroch.
První naše cesta byla do Benátek, Florencie, Milána a na francouzskou Rivieru, do Antiebes, Bydleli jsme na Cap d‘Antiebes ve vile najmuté od pařížského zpěváka Payana. Byla v krásné zahradě plné pomerančovníků a v popředí před domem stálá veliká palma. Nejedlý s dvěma neteřema a paní Jahůdková bydleli nahoře a my všichni v přízemí, kde byla také kuchyně.
Těm nahoře jsme říkali „horních deset tisíc“ a my jsme byli „pakáž v podpalubí“. V okolí bylo zaměstnáno několik Čechů, zahradníků. Ti přicházeli vždy večer na návštěvu a přinášeli pomeranče a různé tamější dobroty. Zpívalo se a o zábavu nebyla nouze. Když měl Oťas, tak jsme mu všeobecně říkali, dobrou náladu, vařil indický nápoj lásky a zpíval indické písně, nosovým hlasem. Vydrželi jsme sedět až k půlnoci, to však nám nevadilo, aby každý z nás před osmou hodinou, někdy i dříve, nebyl už v práci, která v krásné krajině byla radostná. Jednou jsme všichni dostali chuť na české jídlo a shodli jsme se vtom, že to budou lívance. Druhý den ráno Oťas zadělal na ně. Vím jen to, že se mu těsto zdálo řídké, tak přidal trochu mouky a později to zase trochu zředil. Odcházel jsem do práce a vrátil jsem se před polednem. Oťas byl v plné práci. Lívanců měl už spousty hotovo, ale těsta neubývalo, naopak z hrnce přetýkalo na lavici a i někde na zem. Oťas byl udřený, zpocený, ale dělal lívance stále, až do odpoledne, kdy se dopálil a celý hrnec těsta vylil na zahradu. Večer s ním nebyla řeč a celý druhý den odpočíval. Lívanců jsme měli na týden a druhý den dopoledne, každé dítě, které jsme potkali v našem okolí, kousalo lívance. Poněvadž nás ve vile bylo moc, najmul mě a Fišárkovi Oťas pokoj s balkonem v blízkém hotelu. Bydleli jsme v prvním patře a dole byla jídelna. Jednou pršelo, malovat nešlo a já seděl v jídelně a pil vijandox, tam oblíbený tmavý nápoj. Přišel Oťas a ptá se co to piji. Odpovím: „Vijandox.“ „A co to prosím tě je?“ ptá se zvědavě Oťas. Odpověděl jsem mu žertem: „To je černá káva z maggim“. A dál se už o věci nehovořilo. Druhý den pršelo a já šel zase dolů do jídelny. Tam seděl Oťas, kysele se tvářil a vedle stáli dva sklepníci, kteří jej pozorovali. Pozdravil jsem, ale neodpověděl mi. Posadil jsem se a zeptal jsem se ho, co to má. Oťas na mě vyjel: „Ty jsi ale ... , že tohle můžeš pít!“ „Nu, já ještě nic nemám“ odpověděl jsem. On na to i „nu, ale včera!“ „Tak mi pane profesore řekněte, co to máte“ řekl jsem já. „No víš, nevzpomněl jsem si, jak se ta brynda jmenuje, tak jsem si objednal černou kávu a tu kostku maggi jsem si tam dal sám…“
V zimních měsících jsme pracovali na Akademii v atelieru, začátkem března už se vždy jelo na jih. V květnu, neb na podzim jsme malovali buď v Houštce u Staré Boleslavi, na Malé Skále u Turnova neb na Hluboké u Č. Budějovic. Bylo-li někdy v době, kdy jsme byli v Praze, pěkně, malovali jsme v Hlubočepích u Prahy. Jednou jsme byli se školou v Hlubočepích a po malování jsme se sešli v hospodě, kde jsme se posilnili. Tenkráte také Oťas objednal mísu olomouckých syrečků a hodně jich zbylo. Dvorský si s toho udělal raneček a šli jsme na stanici tramvaje na Zlíchov. Sešli jsme se ve voze a já viděl, že Oťas promlouvá s průvodčím a oba se šibalsky usmívali. Tramvaj se rozejela a průvodčí přišel do vozu Rozhlédl se, sáhnul si na nos a zjistil, že ve voze něco strašné zapáchá.’ Přišlo se na to, že je to Dvorský se syrečkama. Musel z vozu ven, že musí pěšky. Tramvaj ovšem popojela asi sto metrů, pak na Dvorského počkala a Dvorský jel s námi dále. --- Jednou na Malé Skále pokojská marně hledala prostěradlo z Dvorského postele. Večer přišel Dvorský a měl na něm namalovaný obraz. Příhod bylo vždy spousty a dala by se o tom napsati celá kniha. Bylo mezi námi vždy veselo a po práci jsme se těšili na večer, kdy jsme byli pohromadě s Oťasem. často se stávalo, že přijeli Oťasovi přátelé. Nejčastějším hostem byl Petr Křička a Dr Janů. Pak se vyprávělo, zpívalo, Oťas vyprávěl o Indii a Cejlonu, jak jel malovat francouzská bojiště z první světové války a jiné příhody.
Nejkrásnější ze všeho pak byla v roce 1928 cesta na Korsiku. Jeli jsme s Nejedlým napřed do Paříže, kde jsme se zdrželi několik dni a prohlédli si Paříž a okolí. Denně jsme chodili do Louvre. Byli jsme v Luxemburském museu, v koloniálním a jinde. Odtud jsme jeli do Marseille a lodí pak na Korsiku. Odpoledne jsme nastoupili a druhý den ráno jsme přistáli v Ajacciu. Tam po dobré snídani prof. Nejedlý najmul kamion. Pak začal nákup. Když jame přišlí do prvního krámu, museli jsme napřed se nechat pohostit vínem a pak teprve se jednalo. Čas tam neznamenal nic. Oťas skoupil skorém celý krám, a to ještě udělal na jiných místech. Domorodci mysleli, že je to žert a když jsme s tím opravdu ujížděli, stáli dlouho před krámem a dívali se za námi. Kamion byl přeplněný a já vzadu, opřen zády, jsem náklad udržoval ve voze, což ani nebylo možné udržet a tak celá cesta do Suartella, to bylo naše nové bydliště, které jsme dostali přiděleno od francouzské vlády a které bylo asi 4 km od Ajaccia, byla označena střepy a rozbitými věcmi, které s vozu spadly. Mimo toho se ve voze převrátila veliká nádoba s petrolejem a petrolej značil celou cestu. Konečně jsme šťastně dojeli, vlastně jen já jsem jel, ostatní šli pěšky, do Suartella, kde nás přivítali a kde se k nám přihlásil Čech, Rybák, který si tam vzal dceru majitele statku. Druhý Čech na Korsice byl pan Pešek, žák Ševčíkův, který tam měl hudební školu a učil hudbě na tamějších školách. Pak začalo zařizování, které trvalo až do večera. Večer nám nedalo, šli jsme se projít po okolí, abychom viděli krajinu ve které jsme měli pracovat. Byla překrásná. Hory, skály a lesy korkovníkové ji dávali zvláštní ráz a skoro odevšad bylo vidět moře. Po návratu přišla slavná večeře.
V Suartelu byly vinné sklepy, vína bylo dost a po večeři se zpívalo. Všichni obyvatelé Suartella přišli k nám nahoru a seděli jsme pohromadě dlouho do noci. Měli jsme přidělené celé první patro, kde bylo několik místností a veliká jídelna. Všude i v černé kuchyni byly jen krby, kamna tam neznali. Druhý den večer po práci, jsme šli do vinárny u silnice. Jmenovala se Mezávie, my jsme ji však později říkali mazávie. Tam už bylo několik domorodců, kteří si nás zvědavě prohlíželi a byli hodně odtažití a odměření. To však ihned zmizelo, když za chvíli přijelo auto a úředník s prefektury nás začal jmény vyvolávat a odevzdával nám oficielní pozvánky na večeři, na kterou nás zval guvernér Korsiky Marlier se svojí chotí a která byla druhý den na prefektuře v Ajacciu. Pak přišlo na stůl nejlepší víno Korsiky vin á cap. Druhý den uplynul v přípravách na návštěvu u guvernéra, kam jsme šli odpoledne a kde jsme byli slavnostně uvítáni. Hostina byla velkolepá a úředníci prefektury přisluhovali. Na konec přišel sluha s podnosem, na kterém byla malá mistička a vysoká stříbrná nádoba v podobě lahve, před Nejedlého a nabídl mu tuto. Nejedlý vzal láhev a nalil si do vinné skleničky. Pak šel sluha ke guvernérovi, který ač trochu udiveně si nalil též, po čemž jsme následovali my ostatní. Nejedlý vstal a pronesl přípitek, všichni vstali a guvernér se díval na Oťase zděšeně. Ten se napil, zarazil se, podíval se na guvernéra a všechno se dalo do smíchu. Byla to totiž voda na umytí prstů. Následující den jsme potřebovali jet do Ajaccia a nakoupit tam různé věci, hlavně nádobí.
Nejedlý dostal vypůjčit od majitele Suartella mulu a dvoukolovou typicky korsickou káru. Na Korsice nejsou stáje. Dobytek je stále venku ve dne i v noci. Je-li třeba, shání se dohromady a koně a muly se pak chytají lasem. Byl jsem pověřen, poněvadž jsem trochu koním rozuměl, mulu chytit, zapřáhnout a jet s Oťasem do města. Vzal jsem laso, mulu chytil, ale zapřahání šlo velmi těžko, mula se nedala ke káře připoutat, ale nic platno jí to nebylo. Nasedli jsme, ale mula strašně vyváděla. Oťas sesedl a šel pěšky. Já ovšem jel a mulu krotil. Trvalo to až před město, pak si dala říct a šla poměrně dobře. Nakoupili jsme, a když jsme se chystali zpět, zjistili jsme, že máme velikou žízeň. Tak jsme šli do tratorie. Oťas povídá: „Utratili jsme všechno, mám jen tři franky, tak si víno dát nemůžeme, jen takhle minerálku.“ To se také stalo. Pak Oťas platil. Minerálka stála 4 franky, a kdybychom si byli dali víno, stál litr frank osmdesát. Tak jsme si dali ještě víno a druhý den jsme dluh zaplatili. Když jsme se vrátili s mulou do Suartella, moc se všichni divili, že jsme dojeli šťastně. Mula totiž ještě nikdy nebyla zapražena. Měli jsme si chytit jinou a pan Canalle měl radost, že mula tahá a já podruhé jsem si jinou nevzal.
Korsika byla zemí Vendetty, krevní msty. Zbrojní pasy tam neexistovaly. Zbraň mohl nosit každý, a jakou chtěl. Jednou jsme šli se Žufanem a Hrochem po silnici. Z dálky jsme slyšeli rámus a střílení, to vše se rychle blížilo. Jelo několik aut a střílelo se o sto šest. Koule kolem nás hvízdaly. Rychle jame si lehli do přikopu a čekali, až to přejelo. Dověděli jsme se, ze to byla svatba, že je to tam zvykem, celou cestu střílet a když nemají slepé náboje, střílejí na ostro, ovšem do vzduchu. Na Korsice řádila, hned z jara, jak se oteplilo, malárie. Vše se stěhovalo do vyšších poloh, tak že celé vesnice a letohrádky zůstaly neobydleny. Blízko byla vesnice Agua Longa úplně bez obyvatel a v sousedství letohrádek Finossello prázdný. Ten se zalíbil Piskačovi a Hubáčkovi a nastěhovali se tam. Hned sousedé z okolí k nim chodili a zrazovali je, aby tam nebydleli, že každý, kdo tam bydlí, zemře. Ti dva Finossello nechtěli opustit a jediné co udělali bylo, že šli do Ajaccia a koupili si flobertku. Náhodou Piskač zemřel v Lyonu a Hubáček v Praze ještě téhož roku.
Zvláštností Korsiky byli její bandité, hlavně vůdci Spáda a Faginolli, kteří po provedení vendetty neb jiného protizákonného přestupku utekli do makky, to je hustý porost korsický, kterým je celá Korsika porostlá. Je to křoví husté, ostnaté, as 2 m vysoké a tam se skrývali. Bylo ještě hodně zajímavého na Korsice. Také na Napoleona je tam hodně památek. U přístavu stojí jeho socha, obklopena jeho čtyřmi bratry. V sousedství Suartella je letohrádek jeho matky.
Byl krásný den a my dostali ohlášenou návštěvu guvernéra. Bylo uklízení, prala se prostěradla, na kterých jsme spali a které měly sloužit jako ubrusy na stůl, vařilo se a připravovalo se víno. To jsme vždy jednou za týden ve sklepě stáčeli do lahví. Pak člověk přišel ze sklepa a už k žádné práci nebyl. Pan Rybák měl právě záchvat malárie a dělal dorty. Dělal na nich ozdoby které velmi dobře vypadaly, jak se v horečce třásl, byly pěkně kudrnaté. Guvernér přijel. S ním i rektor tamější university a několik hostí. Bylo to veselé odpoledne a sedělo se dlouho do noci. Čas na Korsice rychle ubíhal v práci a v zábavě. Chýlila se doba k našemu odjezdu. Bylo balení a loučení. Když jsme nasedali do parníku, přišlo hodně lidí k přístavu se s námi rozloučit. Pan Pešek tam přivédl sbor studentů, které naučil naše hymny, za jejichž zvuků jsme pak odjížděli.
Prof. Nejedlý byl v Domažlicích několikráte. Naposled mě navštívil s malířem Kvíčalou, když přijel na domažlicko se svojí školou a pojízdným ateliérem „Unrou“. Bylo to 31. července 1947. Jel jsem s nimi a hledal jim zde příhodně místo pro tábořeni a k malování. Naposledy jsem se s ním setkal v Praze 15. června 1957 těsně před katastrofou.
Prof. Otakar Nejedlý, byl v první řadě člověk zlatého srdce. Jsem mu vděčný za hodně.
Rád vzpomínám na dobu, kdy jsem byl ve škole u prof. Ot. Nejedlého na pražské Akademii výtvarných umění. Bylo to snad nejkrásnější údobí mého života. Kamarádský život ve škole a cesty v zahraničí s Nejedlým, prohlídky světových galerii, ale hlavně otcovský poměr Nejedlého k žákům, o které se staral a dokonce jim i vařil. Měli jsme v Nejedlém skutečnou oporu, neboť on se i o to finanční postaral. Měl jsem to štěstí, že jsem byl jeden z jeho prvních žáků na akademii, V roce 1925 byl jmenován profesorem na akademii a jeho první žáci byli: Fišárek, Dvorský, Trefil, Žufan, Michl, Vavroušová, Solovjev, Jahůdková, Vacke, Šrámek, Hašek, Hofman, Olexa, Endrýs a Hroch.
První naše cesta byla do Benátek, Florencie, Milána a na francouzskou Rivieru, do Antiebes, Bydleli jsme na Cap d‘Antiebes ve vile najmuté od pařížského zpěváka Payana. Byla v krásné zahradě plné pomerančovníků a v popředí před domem stálá veliká palma. Nejedlý s dvěma neteřema a paní Jahůdková bydleli nahoře a my všichni v přízemí, kde byla také kuchyně.
Těm nahoře jsme říkali „horních deset tisíc“ a my jsme byli „pakáž v podpalubí“. V okolí bylo zaměstnáno několik Čechů, zahradníků. Ti přicházeli vždy večer na návštěvu a přinášeli pomeranče a různé tamější dobroty. Zpívalo se a o zábavu nebyla nouze. Když měl Oťas, tak jsme mu všeobecně říkali, dobrou náladu, vařil indický nápoj lásky a zpíval indické písně, nosovým hlasem. Vydrželi jsme sedět až k půlnoci, to však nám nevadilo, aby každý z nás před osmou hodinou, někdy i dříve, nebyl už v práci, která v krásné krajině byla radostná. Jednou jsme všichni dostali chuť na české jídlo a shodli jsme se vtom, že to budou lívance. Druhý den ráno Oťas zadělal na ně. Vím jen to, že se mu těsto zdálo řídké, tak přidal trochu mouky a později to zase trochu zředil. Odcházel jsem do práce a vrátil jsem se před polednem. Oťas byl v plné práci. Lívanců měl už spousty hotovo, ale těsta neubývalo, naopak z hrnce přetýkalo na lavici a i někde na zem. Oťas byl udřený, zpocený, ale dělal lívance stále, až do odpoledne, kdy se dopálil a celý hrnec těsta vylil na zahradu. Večer s ním nebyla řeč a celý druhý den odpočíval. Lívanců jsme měli na týden a druhý den dopoledne, každé dítě, které jsme potkali v našem okolí, kousalo lívance. Poněvadž nás ve vile bylo moc, najmul mě a Fišárkovi Oťas pokoj s balkonem v blízkém hotelu. Bydleli jsme v prvním patře a dole byla jídelna. Jednou pršelo, malovat nešlo a já seděl v jídelně a pil vijandox, tam oblíbený tmavý nápoj. Přišel Oťas a ptá se co to piji. Odpovím: „Vijandox.“ „A co to prosím tě je?“ ptá se zvědavě Oťas. Odpověděl jsem mu žertem: „To je černá káva z maggim“. A dál se už o věci nehovořilo. Druhý den pršelo a já šel zase dolů do jídelny. Tam seděl Oťas, kysele se tvářil a vedle stáli dva sklepníci, kteří jej pozorovali. Pozdravil jsem, ale neodpověděl mi. Posadil jsem se a zeptal jsem se ho, co to má. Oťas na mě vyjel: „Ty jsi ale ... , že tohle můžeš pít!“ „Nu, já ještě nic nemám“ odpověděl jsem. On na to i „nu, ale včera!“ „Tak mi pane profesore řekněte, co to máte“ řekl jsem já. „No víš, nevzpomněl jsem si, jak se ta brynda jmenuje, tak jsem si objednal černou kávu a tu kostku maggi jsem si tam dal sám…“
V zimních měsících jsme pracovali na Akademii v atelieru, začátkem března už se vždy jelo na jih. V květnu, neb na podzim jsme malovali buď v Houštce u Staré Boleslavi, na Malé Skále u Turnova neb na Hluboké u Č. Budějovic. Bylo-li někdy v době, kdy jsme byli v Praze, pěkně, malovali jsme v Hlubočepích u Prahy. Jednou jsme byli se školou v Hlubočepích a po malování jsme se sešli v hospodě, kde jsme se posilnili. Tenkráte také Oťas objednal mísu olomouckých syrečků a hodně jich zbylo. Dvorský si s toho udělal raneček a šli jsme na stanici tramvaje na Zlíchov. Sešli jsme se ve voze a já viděl, že Oťas promlouvá s průvodčím a oba se šibalsky usmívali. Tramvaj se rozejela a průvodčí přišel do vozu Rozhlédl se, sáhnul si na nos a zjistil, že ve voze něco strašné zapáchá.’ Přišlo se na to, že je to Dvorský se syrečkama. Musel z vozu ven, že musí pěšky. Tramvaj ovšem popojela asi sto metrů, pak na Dvorského počkala a Dvorský jel s námi dále. --- Jednou na Malé Skále pokojská marně hledala prostěradlo z Dvorského postele. Večer přišel Dvorský a měl na něm namalovaný obraz. Příhod bylo vždy spousty a dala by se o tom napsati celá kniha. Bylo mezi námi vždy veselo a po práci jsme se těšili na večer, kdy jsme byli pohromadě s Oťasem. často se stávalo, že přijeli Oťasovi přátelé. Nejčastějším hostem byl Petr Křička a Dr Janů. Pak se vyprávělo, zpívalo, Oťas vyprávěl o Indii a Cejlonu, jak jel malovat francouzská bojiště z první světové války a jiné příhody.
Nejkrásnější ze všeho pak byla v roce 1928 cesta na Korsiku. Jeli jsme s Nejedlým napřed do Paříže, kde jsme se zdrželi několik dni a prohlédli si Paříž a okolí. Denně jsme chodili do Louvre. Byli jsme v Luxemburském museu, v koloniálním a jinde. Odtud jsme jeli do Marseille a lodí pak na Korsiku. Odpoledne jsme nastoupili a druhý den ráno jsme přistáli v Ajacciu. Tam po dobré snídani prof. Nejedlý najmul kamion. Pak začal nákup. Když jame přišlí do prvního krámu, museli jsme napřed se nechat pohostit vínem a pak teprve se jednalo. Čas tam neznamenal nic. Oťas skoupil skorém celý krám, a to ještě udělal na jiných místech. Domorodci mysleli, že je to žert a když jsme s tím opravdu ujížděli, stáli dlouho před krámem a dívali se za námi. Kamion byl přeplněný a já vzadu, opřen zády, jsem náklad udržoval ve voze, což ani nebylo možné udržet a tak celá cesta do Suartella, to bylo naše nové bydliště, které jsme dostali přiděleno od francouzské vlády a které bylo asi 4 km od Ajaccia, byla označena střepy a rozbitými věcmi, které s vozu spadly. Mimo toho se ve voze převrátila veliká nádoba s petrolejem a petrolej značil celou cestu. Konečně jsme šťastně dojeli, vlastně jen já jsem jel, ostatní šli pěšky, do Suartella, kde nás přivítali a kde se k nám přihlásil Čech, Rybák, který si tam vzal dceru majitele statku. Druhý Čech na Korsice byl pan Pešek, žák Ševčíkův, který tam měl hudební školu a učil hudbě na tamějších školách. Pak začalo zařizování, které trvalo až do večera. Večer nám nedalo, šli jsme se projít po okolí, abychom viděli krajinu ve které jsme měli pracovat. Byla překrásná. Hory, skály a lesy korkovníkové ji dávali zvláštní ráz a skoro odevšad bylo vidět moře. Po návratu přišla slavná večeře.
V Suartelu byly vinné sklepy, vína bylo dost a po večeři se zpívalo. Všichni obyvatelé Suartella přišli k nám nahoru a seděli jsme pohromadě dlouho do noci. Měli jsme přidělené celé první patro, kde bylo několik místností a veliká jídelna. Všude i v černé kuchyni byly jen krby, kamna tam neznali. Druhý den večer po práci, jsme šli do vinárny u silnice. Jmenovala se Mezávie, my jsme ji však později říkali mazávie. Tam už bylo několik domorodců, kteří si nás zvědavě prohlíželi a byli hodně odtažití a odměření. To však ihned zmizelo, když za chvíli přijelo auto a úředník s prefektury nás začal jmény vyvolávat a odevzdával nám oficielní pozvánky na večeři, na kterou nás zval guvernér Korsiky Marlier se svojí chotí a která byla druhý den na prefektuře v Ajacciu. Pak přišlo na stůl nejlepší víno Korsiky vin á cap. Druhý den uplynul v přípravách na návštěvu u guvernéra, kam jsme šli odpoledne a kde jsme byli slavnostně uvítáni. Hostina byla velkolepá a úředníci prefektury přisluhovali. Na konec přišel sluha s podnosem, na kterém byla malá mistička a vysoká stříbrná nádoba v podobě lahve, před Nejedlého a nabídl mu tuto. Nejedlý vzal láhev a nalil si do vinné skleničky. Pak šel sluha ke guvernérovi, který ač trochu udiveně si nalil též, po čemž jsme následovali my ostatní. Nejedlý vstal a pronesl přípitek, všichni vstali a guvernér se díval na Oťase zděšeně. Ten se napil, zarazil se, podíval se na guvernéra a všechno se dalo do smíchu. Byla to totiž voda na umytí prstů. Následující den jsme potřebovali jet do Ajaccia a nakoupit tam různé věci, hlavně nádobí.
Nejedlý dostal vypůjčit od majitele Suartella mulu a dvoukolovou typicky korsickou káru. Na Korsice nejsou stáje. Dobytek je stále venku ve dne i v noci. Je-li třeba, shání se dohromady a koně a muly se pak chytají lasem. Byl jsem pověřen, poněvadž jsem trochu koním rozuměl, mulu chytit, zapřáhnout a jet s Oťasem do města. Vzal jsem laso, mulu chytil, ale zapřahání šlo velmi těžko, mula se nedala ke káře připoutat, ale nic platno jí to nebylo. Nasedli jsme, ale mula strašně vyváděla. Oťas sesedl a šel pěšky. Já ovšem jel a mulu krotil. Trvalo to až před město, pak si dala říct a šla poměrně dobře. Nakoupili jsme, a když jsme se chystali zpět, zjistili jsme, že máme velikou žízeň. Tak jsme šli do tratorie. Oťas povídá: „Utratili jsme všechno, mám jen tři franky, tak si víno dát nemůžeme, jen takhle minerálku.“ To se také stalo. Pak Oťas platil. Minerálka stála 4 franky, a kdybychom si byli dali víno, stál litr frank osmdesát. Tak jsme si dali ještě víno a druhý den jsme dluh zaplatili. Když jsme se vrátili s mulou do Suartella, moc se všichni divili, že jsme dojeli šťastně. Mula totiž ještě nikdy nebyla zapražena. Měli jsme si chytit jinou a pan Canalle měl radost, že mula tahá a já podruhé jsem si jinou nevzal.
Korsika byla zemí Vendetty, krevní msty. Zbrojní pasy tam neexistovaly. Zbraň mohl nosit každý, a jakou chtěl. Jednou jsme šli se Žufanem a Hrochem po silnici. Z dálky jsme slyšeli rámus a střílení, to vše se rychle blížilo. Jelo několik aut a střílelo se o sto šest. Koule kolem nás hvízdaly. Rychle jame si lehli do přikopu a čekali, až to přejelo. Dověděli jsme se, ze to byla svatba, že je to tam zvykem, celou cestu střílet a když nemají slepé náboje, střílejí na ostro, ovšem do vzduchu. Na Korsice řádila, hned z jara, jak se oteplilo, malárie. Vše se stěhovalo do vyšších poloh, tak že celé vesnice a letohrádky zůstaly neobydleny. Blízko byla vesnice Agua Longa úplně bez obyvatel a v sousedství letohrádek Finossello prázdný. Ten se zalíbil Piskačovi a Hubáčkovi a nastěhovali se tam. Hned sousedé z okolí k nim chodili a zrazovali je, aby tam nebydleli, že každý, kdo tam bydlí, zemře. Ti dva Finossello nechtěli opustit a jediné co udělali bylo, že šli do Ajaccia a koupili si flobertku. Náhodou Piskač zemřel v Lyonu a Hubáček v Praze ještě téhož roku.
Zvláštností Korsiky byli její bandité, hlavně vůdci Spáda a Faginolli, kteří po provedení vendetty neb jiného protizákonného přestupku utekli do makky, to je hustý porost korsický, kterým je celá Korsika porostlá. Je to křoví husté, ostnaté, as 2 m vysoké a tam se skrývali. Bylo ještě hodně zajímavého na Korsice. Také na Napoleona je tam hodně památek. U přístavu stojí jeho socha, obklopena jeho čtyřmi bratry. V sousedství Suartella je letohrádek jeho matky.
Byl krásný den a my dostali ohlášenou návštěvu guvernéra. Bylo uklízení, prala se prostěradla, na kterých jsme spali a které měly sloužit jako ubrusy na stůl, vařilo se a připravovalo se víno. To jsme vždy jednou za týden ve sklepě stáčeli do lahví. Pak člověk přišel ze sklepa a už k žádné práci nebyl. Pan Rybák měl právě záchvat malárie a dělal dorty. Dělal na nich ozdoby které velmi dobře vypadaly, jak se v horečce třásl, byly pěkně kudrnaté. Guvernér přijel. S ním i rektor tamější university a několik hostí. Bylo to veselé odpoledne a sedělo se dlouho do noci. Čas na Korsice rychle ubíhal v práci a v zábavě. Chýlila se doba k našemu odjezdu. Bylo balení a loučení. Když jsme nasedali do parníku, přišlo hodně lidí k přístavu se s námi rozloučit. Pan Pešek tam přivédl sbor studentů, které naučil naše hymny, za jejichž zvuků jsme pak odjížděli.
Prof. Nejedlý byl v Domažlicích několikráte. Naposled mě navštívil s malířem Kvíčalou, když přijel na domažlicko se svojí školou a pojízdným ateliérem „Unrou“. Bylo to 31. července 1947. Jel jsem s nimi a hledal jim zde příhodně místo pro tábořeni a k malování. Naposledy jsem se s ním setkal v Praze 15. června 1957 těsně před katastrofou.
Prof. Otakar Nejedlý, byl v první řadě člověk zlatého srdce. Jsem mu vděčný za hodně.