Přátelé nejstaršího malíře Chodska
Václav Hejný
Půvabná krajina pod velebným Čerchovem a spanilou Haltravou na Chodsku objímala najednou ve své laskavé a konejšivé náruči čtyři své slavné syny — spisovatele J. Š. Baara, Jana Vrbu, hudebního skladatele Jindřicha Jindřicha a akademického malíře Františka Michla. Rádi se tu procházeli rozjásanou přírodou mezí poli a stříbrnými rybníky, po lesních cestách a stezičkách, za jasu letního slunce nebo při melancholií dešťů, — v soumraku proteplených večerů. A bylo jim dobře. Také se vídali v městě Domažlicích, v bytech u Vrbů, Michlů, též v Jindřichově pracovně a spřádali smělé plány pro svá a lidem vzácná a milovaná díla.
Zatímco J. S. Baar byl „domácím pánem“ přímo v krajině pod Čerchovem, působil a tvořil v Klenčí, Jan Vrba a J. Jindřich, rovněž klenečtí rodáci, žili a působili, stejně tak jako akad. malíř Fr. Michl, v Domažlicích.
Od těch dob se už přehnalo přes Haltravu mnoho chmurných i jasných mraků a z těchto důvěrných přátel, jimž drahé Chodsko navždy přirostlo k srdcím, a tloukla s ním stejným rytmem, zůstal už jen sám mistr Fr. Michl, který se dnes v sobotu 20. listopadu dožívá sedmdesáti pěti let.
Franta Michl, jak mu také na Domažlicku přátelé říkají, měl a má dlouhou řadu dalších nových a také opravdových přátel —umělců, přitom však nezapomíná na ty, kteří již dávno postupně odešli daleko do stinných údolí, daleko za chodské hory a kopce. Často na ně v poklidných chvílích vzpomíná a láskyplně vypravuje ve svém domažlickém ateliéru nebo „na chalupě“ v Kolinci u Sušice, kam s rodinou a každoročně rád jezdí.
O svém seznámení s J. Š. Baarem poutavě líčí Fr. Michl tuto příhodu: „Rád jsem lyžoval a nejraději na našem Čerchově, kde byly ideální sjezdovky. Jednou se přihnaly mraky, nastala hustá chumelenice a stále vytrvale sněžilo. Protože bylo ještě dopoledne, nedbal jsem této sněhové nadílky a jezdil dál, s větrem o závod. Teprve když se obzor ještě více zatáhl, pomýšlel jsem na návrat. Ale kam se mohu dostat? Jedině dolů do Klenčí. Po velkých útrapách, a již nebylo skoro vidět, jen tak po paměti, se mně podařilo sjet svršku do městečka, kde jsem měl známého řídícího učitele Forejta. Protože sněžení neustávalo a vůkolem již leželo celkem půldruhého metru sněhu, — starého dobrý metr —, takže ani vlek do Domažlic nejezdil, bylo rozhodnuto, že prozatím budu nocovat na faře u J. Š. Baara. Fujavice se sněhem trvala tři dny, ale já jsem nelitoval a s Baarem jsem se pro společné zájmy důvěrně sblížil a spřátelil. Ty tři dny utekly jako voda a já opět ujížděl do Domažlic, neboť záplavy sněhu byly na železniční trati odstraněny a obloha se zase ukázala bez mráčků, úsměvná jako laskavá tvář malého dítěte.“
S Janem Vrbou a J. Jindřichem se znal Fr. Michl už od svého dětství, jak z častých návštěv v Klenčí, tak z Domažlic. J. Jindřicha dokonce pomáhal několikrát ve městě stěhovat, to když dostával lepší a prostornější byt, později i více místností pro své národopisné sbírky.
Když si Fr. Michl koupil v Kolinci na Sušičku „chalupu“, protože se mu líbila tamní zajímavě zvlněná pošumavská krajina — kam dosud jezdí na letní dovolenou —, půjčoval ji na podzim i Janu Vrboví a jeho rodině a ten mu na oplátku zase svěřoval svůj byt s překrásnou zahradou, která byla Vrbovým rájem.
O této chalupě, která podle slov zmíněných umělců byla a je balsámem „na morousovitou náladu", svědčí i korespondence Jana Vrby Františku Michlovi. První záznam dojmů ze zázemí malebného Kolince napsal při své návštěvě u Michlů Jan Vrba přímo na místě: Milý Františku, víš sám, že v tom našem kumštu přicházejí chvíle, kdy bychom nejraději zlomili pero, štětec, nebo roztrhali paletu a dokonale otráveni utekli daleko od všeho, čemu se říká umělecké dílo... A v této nanicovaté náladě jsem byl před půl rokem zabořen až po krk, kdy jsi s doktorskou přesností poznal, že už potřebuji klidu jako soli, a nabídl jsi mi bratrsky k pobytu svoji vilku v Kolinci. Věděl jsem o tom, že jsi si oblíbil toto městečko Šumavského předhůří, a dnes se Ti bez mučení přiznám, já kapituloval, neboť takové už je srdce každého kumštýře: proti celému světu třeba tasí meč a dá se v boj, ale vlastní ženě postavit se na odpor vůbec nedovede. Tak se stalo, že jsem do Kolínce zapadl v začínajícím podzimku a hned druhého dne Ti musil dáti za pravdu, že je-li kde na světě klid, — je to nesporně Kolínec, do něhož by měli jezdit všichni kumštýři, když je posedne morousovitá nálada. Za pouhé tři dny jsem jí byl prost a začal jsem psát „Ptačí svět“, jehož vlastní jádro bylo hotovo za čtrnáct dnů a zbytek domyšlen za večerního sedání na pavlači, když se soumrak modře snášel na nedaleký velhartický hrad... A tak po půl roce ti tisknu s díkem bratrsky ruku a do Kolínce se pojedu letos zas podívat. 22. III. 1955. Jan Vrba. To je jen malá část z bohaté korespondence mezi J. Vrbou a Fr. Michlem...
Prohlížím si zažloutlou kartu, jit spolu se svou knihou věnoval L 5. Baar před vánočními svátky příteli Fr. Michlovi. Pár milých a teplých slov oznamuje: „Milému malérečkovi Františku Michlovi v upomínku na Vánoce 1923 věnuje J. Š. Baar.“
Rovněž J. Jindřich pilně posílal Fr. Michlovi lístky ze všech koutů vlasti, zejména když někde vystupoval při kulturních večerech nebo cestoval po vlasti. Z Františkových Lázní adresuje 11, IX. 1960 F. Michlovi pohlednici s tímto textem: „Milý příteli, výstavě přeji hodně úspěchu- Vzpomíná a zdraví Vás oba (tj. i jeho manželku) i sochaře V. Koukolíčka srdečně oddaný Jindřich Jindřich.“
Při příležitosti jeho 75. narozenin se budou konat výstavy díla Fr. Michla v Karlových Varech a v Plzni. Žák profesora O. Nejedlého, Fr. Michl, maluje převážně oblast svého rodného kraje — nyní i na Sušicku —, krajinu svých lásek a emocí. Dává nám své touhy, lásky, vyznání i zkušenosti prostřednictvím svých obrazů. Dává nám je k potěše srdce i ducha a právě za tuto uměleckou a lidskou pravdu jsme mu hluboce vděčni.
Půvabná krajina pod velebným Čerchovem a spanilou Haltravou na Chodsku objímala najednou ve své laskavé a konejšivé náruči čtyři své slavné syny — spisovatele J. Š. Baara, Jana Vrbu, hudebního skladatele Jindřicha Jindřicha a akademického malíře Františka Michla. Rádi se tu procházeli rozjásanou přírodou mezí poli a stříbrnými rybníky, po lesních cestách a stezičkách, za jasu letního slunce nebo při melancholií dešťů, — v soumraku proteplených večerů. A bylo jim dobře. Také se vídali v městě Domažlicích, v bytech u Vrbů, Michlů, též v Jindřichově pracovně a spřádali smělé plány pro svá a lidem vzácná a milovaná díla.
Zatímco J. S. Baar byl „domácím pánem“ přímo v krajině pod Čerchovem, působil a tvořil v Klenčí, Jan Vrba a J. Jindřich, rovněž klenečtí rodáci, žili a působili, stejně tak jako akad. malíř Fr. Michl, v Domažlicích.
Od těch dob se už přehnalo přes Haltravu mnoho chmurných i jasných mraků a z těchto důvěrných přátel, jimž drahé Chodsko navždy přirostlo k srdcím, a tloukla s ním stejným rytmem, zůstal už jen sám mistr Fr. Michl, který se dnes v sobotu 20. listopadu dožívá sedmdesáti pěti let.
Franta Michl, jak mu také na Domažlicku přátelé říkají, měl a má dlouhou řadu dalších nových a také opravdových přátel —umělců, přitom však nezapomíná na ty, kteří již dávno postupně odešli daleko do stinných údolí, daleko za chodské hory a kopce. Často na ně v poklidných chvílích vzpomíná a láskyplně vypravuje ve svém domažlickém ateliéru nebo „na chalupě“ v Kolinci u Sušice, kam s rodinou a každoročně rád jezdí.
O svém seznámení s J. Š. Baarem poutavě líčí Fr. Michl tuto příhodu: „Rád jsem lyžoval a nejraději na našem Čerchově, kde byly ideální sjezdovky. Jednou se přihnaly mraky, nastala hustá chumelenice a stále vytrvale sněžilo. Protože bylo ještě dopoledne, nedbal jsem této sněhové nadílky a jezdil dál, s větrem o závod. Teprve když se obzor ještě více zatáhl, pomýšlel jsem na návrat. Ale kam se mohu dostat? Jedině dolů do Klenčí. Po velkých útrapách, a již nebylo skoro vidět, jen tak po paměti, se mně podařilo sjet svršku do městečka, kde jsem měl známého řídícího učitele Forejta. Protože sněžení neustávalo a vůkolem již leželo celkem půldruhého metru sněhu, — starého dobrý metr —, takže ani vlek do Domažlic nejezdil, bylo rozhodnuto, že prozatím budu nocovat na faře u J. Š. Baara. Fujavice se sněhem trvala tři dny, ale já jsem nelitoval a s Baarem jsem se pro společné zájmy důvěrně sblížil a spřátelil. Ty tři dny utekly jako voda a já opět ujížděl do Domažlic, neboť záplavy sněhu byly na železniční trati odstraněny a obloha se zase ukázala bez mráčků, úsměvná jako laskavá tvář malého dítěte.“
S Janem Vrbou a J. Jindřichem se znal Fr. Michl už od svého dětství, jak z častých návštěv v Klenčí, tak z Domažlic. J. Jindřicha dokonce pomáhal několikrát ve městě stěhovat, to když dostával lepší a prostornější byt, později i více místností pro své národopisné sbírky.
Když si Fr. Michl koupil v Kolinci na Sušičku „chalupu“, protože se mu líbila tamní zajímavě zvlněná pošumavská krajina — kam dosud jezdí na letní dovolenou —, půjčoval ji na podzim i Janu Vrboví a jeho rodině a ten mu na oplátku zase svěřoval svůj byt s překrásnou zahradou, která byla Vrbovým rájem.
O této chalupě, která podle slov zmíněných umělců byla a je balsámem „na morousovitou náladu", svědčí i korespondence Jana Vrby Františku Michlovi. První záznam dojmů ze zázemí malebného Kolince napsal při své návštěvě u Michlů Jan Vrba přímo na místě: Milý Františku, víš sám, že v tom našem kumštu přicházejí chvíle, kdy bychom nejraději zlomili pero, štětec, nebo roztrhali paletu a dokonale otráveni utekli daleko od všeho, čemu se říká umělecké dílo... A v této nanicovaté náladě jsem byl před půl rokem zabořen až po krk, kdy jsi s doktorskou přesností poznal, že už potřebuji klidu jako soli, a nabídl jsi mi bratrsky k pobytu svoji vilku v Kolinci. Věděl jsem o tom, že jsi si oblíbil toto městečko Šumavského předhůří, a dnes se Ti bez mučení přiznám, já kapituloval, neboť takové už je srdce každého kumštýře: proti celému světu třeba tasí meč a dá se v boj, ale vlastní ženě postavit se na odpor vůbec nedovede. Tak se stalo, že jsem do Kolínce zapadl v začínajícím podzimku a hned druhého dne Ti musil dáti za pravdu, že je-li kde na světě klid, — je to nesporně Kolínec, do něhož by měli jezdit všichni kumštýři, když je posedne morousovitá nálada. Za pouhé tři dny jsem jí byl prost a začal jsem psát „Ptačí svět“, jehož vlastní jádro bylo hotovo za čtrnáct dnů a zbytek domyšlen za večerního sedání na pavlači, když se soumrak modře snášel na nedaleký velhartický hrad... A tak po půl roce ti tisknu s díkem bratrsky ruku a do Kolínce se pojedu letos zas podívat. 22. III. 1955. Jan Vrba. To je jen malá část z bohaté korespondence mezi J. Vrbou a Fr. Michlem...
Prohlížím si zažloutlou kartu, jit spolu se svou knihou věnoval L 5. Baar před vánočními svátky příteli Fr. Michlovi. Pár milých a teplých slov oznamuje: „Milému malérečkovi Františku Michlovi v upomínku na Vánoce 1923 věnuje J. Š. Baar.“
Rovněž J. Jindřich pilně posílal Fr. Michlovi lístky ze všech koutů vlasti, zejména když někde vystupoval při kulturních večerech nebo cestoval po vlasti. Z Františkových Lázní adresuje 11, IX. 1960 F. Michlovi pohlednici s tímto textem: „Milý příteli, výstavě přeji hodně úspěchu- Vzpomíná a zdraví Vás oba (tj. i jeho manželku) i sochaře V. Koukolíčka srdečně oddaný Jindřich Jindřich.“
Při příležitosti jeho 75. narozenin se budou konat výstavy díla Fr. Michla v Karlových Varech a v Plzni. Žák profesora O. Nejedlého, Fr. Michl, maluje převážně oblast svého rodného kraje — nyní i na Sušicku —, krajinu svých lásek a emocí. Dává nám své touhy, lásky, vyznání i zkušenosti prostřednictvím svých obrazů. Dává nám je k potěše srdce i ducha a právě za tuto uměleckou a lidskou pravdu jsme mu hluboce vděčni.